Hubertův příběh

Život před nehodou

Můj život byl spojený s ohněm, železem a řemeslem. Jako umělecký kovář jsem trávil dny v dílně, kde se z kusu surového železa pod mýma rukama rodily brány, zábradlí nebo drobné umělecké detaily. Byla to fyzicky náročná, ale hluboce naplňující práce. Kovařina pro mě nebyla jen povoláním, ale vášní – způsobem, jak tvořit krásu a zanechávat stopu.
Mimo dílnu jsem miloval pohyb, sport a rychlost. Žil jsem aktivně a naplno.

Nehoda na dálnici

Všechno se změnilo během jediné vteřiny. Na dálnici v Německu jsem si všiml, že řidič, můj kolega, upadá do mikrospánku. Upozornil jsem ho, ale bylo už pozdě. Auto sjelo na krajnici, narazilo do oplocení proti zvěři a několikrát se převrátilo přes střechu. První náraz vyrazil okno na místě spolujezdce a při dalších přetočeních se celé auto převalovalo přes mou pravou ruku.

Když se vůz zastavil, podařilo se mi vylézt ven. Ruka ale byla těžce zraněná – svaly a šlachy sesunuté k zápěstí, otevřená rána, která mě paralyzovala. S kolegou jsme se snažili najít telefony, které při nehodě zmizely, a vydali jsme se k dálnici. Cestu však blokoval plot proti zvěři.

Boj o přežití

Pro mě to byla noční můra – při pokusu přelézt plot se maso z mé ruky zachytávalo o dráty. V hlavě mi běžela děsivá myšlenka: možná si ruku budu muset utrhnout sám, abych se dostal dál. Nakonec se mi podařilo vytrhnout spodní část plotu a podlézt ho. Vyčerpaný a na pokraji sil jsem se s kolegou dostal až k dálnici.

Projížděla auta, ale bez reflexních vest jsme byli téměř neviditelní. Po chvíli si nás naštěstí všimli řidiči a přivolali policii. Policisté po příjezdu ihned zavolali záchranku, a nakonec mě do nemocnice přepravil vrtulník.

Měsíce nejistoty

V nemocnici se lékaři snažili mou ruku zachránit. Podstoupil jsem složité rekonstrukční operace a následně jsem strávil téměř měsíc v umělém spánku. Když jsem se probudil, čekalo mě překvapení – ruka byla stále se mnou. Byla to chvíle obrovské úlevy, ale zároveň začátek dlouhé cesty s následky umělého spánku a nejistotou, zda rekonstruovaná ruka vydrží.

Brzy však přišla špatná zpráva. Do rány se dostala infekce, která se začala rychle šířit. Lékaři mi vysvětlili, že jedinou možností, jak zachránit život, je rychlá amputace. Po týdnech naděje a boje tak přišlo definitivní rozhodnutí – o ruku jsem nakonec přišel.

Setkání, které změnilo všechno

Po amputaci za mnou pravidelně chodili psychologové. Přestože se snažili, nedokázal jsem je vnímat – jejich slova ke mně nedoléhala. Bylo to, jako bych se uzavřel do vlastního světa.
Až jednoho dne přišla žena, která okamžitě upoutala mou pozornost. Nevěděl jsem proč, ale poslouchal jsem ji jinak než všechny předtím. Sdílela svůj příběh: když byla malá, přejel jí vlak ruku i nohu. Přesto dokázala vyrůst, žít a najít vlastní cestu. Její upřímnost a síla byly prvním momentem, kdy jsem si připustil, že i já mohu mít budoucnost.
Právě v této chvíli se zrodil první zárodek myšlenky, že moje zkušenost může jednou pomáhat dalším lidem.

Nová cesta

Ztráta ruky pro mě znamenala nejen fyzickou bolest, ale i konec práce, která mě definovala. Umělecké kovářství, srdce mého života, už jsem nemohl vykonávat. Byla to obrovská ztráta identity a dlouho jsem se ptal sám sebe, kým vlastně teď jsem.
První týdny po amputaci byly těžké. Bylo nutné přijmout novou realitu, naučit se základní věci znovu a překonat pocit, že nic nemá smysl.

Zlom nastal i díky dalším lidem, které jsem potkal. Přátelé i cizinci, kteří si prošli podobným osudem, mi ukázali, že cesta zpět k plnohodnotnému životu existuje. Viděl jsem sportovce v paralympijském týmu, potkával jsem lidi s moderními protézami a poznával, že hranice jsou mnohem dál, než jsem si myslel.

Hledání smyslu

Postupně jsem znovu nacházel radost – v rodině, v nových možnostech a v odhodlání pomoci dalším lidem. Přestal jsem vnímat sebe jen jako „toho, kdo něco ztratil“, a začal jsem být „tím, kdo může něco nabídnout“. Právě tady se osobní zkušenost začala proměňovat v poslání.

Zrození nadace

Dnes mám rodinu a nový život. Vím, jak těžké je projít podobným obdobím bez podpory, jak snadno člověk zůstane sám v nejistotě, papírování a bezmoci.
Právě proto vznikla Nadace Huberta Trýsky – aby nikdo nemusel čelit podobným zkouškám osamocený. Poskytujeme psychickou a právní pomoc, pomáháme s financemi i přístupem k moderním technologiím, které vracejí lidem důstojnost a možnost žít plnohodnotně.