Hubertův příběh
Odjakživa jsem žil aktivní a pestrý život. Miloval jsem rychlost, jezdil na motorce a čtyřkolce, věnoval se sportu všeho druhu a s vášní pracoval jako umělecký kovář. Všechno se ale změnilo během jediného okamžiku. Autonehoda na dálnici v Německu mi doslova obrátila život naruby. Zůstal jsem zaklíněný v převráceném autě, s rukou, kterou jsem nemohl uvolnit. Beznaděj, kterou jsem v ten moment zažíval, je naprosto nepopsatelná. Byl jsem daleko od domova a nevěděl jsem, jestli přijdu o ruku nebo dokonce o vlastní život.
V berlínské nemocnici jsem strávil měsíc v umělém spánku, kde se mi realita prolínala se zničujícími představami. Tři dny po probuzení přišla další rána – doktor mi oznámil, že amputace ruky je nevyhnutelná. Opět jsem pocítil beznaděj a neskutečnou samotu. Jsem stále mimo vlastní zemi, obklopený lidmi, kteří neznají můj jazyk. Ani přes obrovskou snahu výborných psychologů se necítím lépe. Až když jsem potkal ženu, která přišla o ruku a nohu při pádu do kolejiště, začal se můj pohled na život měnit. Její příběh, síla a odhodlání mi dodaly motivaci a také první impuls k tomu, co mě čekalo dál. Ukázala mi, že bez ruky se dá žít kvalitněji, než jsem čekal, jen je potřeba najít jiný směr.
Po amputaci a návratu z Berlína jsem netušil, co bude dál. Vůbec nevím kde a s čím začít, ani jak se zorientovat v mé nové realitě. Obrátil jsem se proto na kamaráda z dětství, který v mládí přišel o nohu. Byl to on, kdo mě nasměroval na protetické pracoviště a pomohl mi projít celým procesem získání protézy. Díky němu jsem se také dostal na rehabilitační kliniku v Praze, kde jsem se setkal s lidmi, kteří si prošli podobnou zkušeností. Měl jsem možnost vidět různé typy protéz – od těch nejjednodušších až po pokročilé bionické modely. Zároveň jsem potkal kluky z paralympijského týmu, kteří mi ukázali, že ani amputace není překážkou pro plnohodnotný život plný energie a elánu. I já jsem začal nový život plný radostných chvil s rodinou – požádal jsem svou ženu o ruku, vzali jsme se, narodilo se nám druhé dítě a společně jsme strávili mateřskou dovolenou. Podpora kamaráda, který mě po amputaci provedl vším potřebným, a žena z nemocnice, jejíž síla mi pomohla psychicky, mi ukázali, jak zásadní je mít někoho, kdo rozumí. Mnoho lidí po amputaci neví, kde začít, jak získat protézu nebo jak se s tím vším vyrovnat. Proto jsem založil nadaci – aby nikdo nemusel procházet tou cestou sám.
